Kapitola 1. - Po pohřbu

Sepsala jsem první kapitolu prvního společného příběhu.
O čem pojednává si zjistíte sami, já vám jen prozradím, že ta příští vás čeká z autorské klávesnice naší Soul.
Příjemné čtení!



Černé šaty ve větru lehce povlávaly a zlaté slunce jakoby se vysmívalo vážné chvíli. Smuteční hosté pomalu odcházeli k zámku nechávajíce oběma ženám soukromí.
Mirabelle stékaly po tvářích slzy a nedaly se zastavit. Zahleděla se na leštěnou mahagonovou rakev a pocítila hrozivou touhu klesnout na bahnitou zem a zoufale křičet. Neudělala to jen proto, že odvrátila hlavu stranou a pohlédla na matku, jež skryta pod černým závojem vzlykala do kapesníku.
"Měly bychom jít, Mirabelle, hosté-hosté nás budou čekat," popotáhla a přivinula dceru k sobě.
Ani jedna z nich si nedokázala představit, co si bez něj počnou, bez milujícího manžela a otce, Leonarda di Fattes.
Po několika minutách se bez jediného slova otočily a nechaly hrobníky, dosud skryté v uctivé vzdálenosti, aby hrob zasypali. Připojily se k hostům a nepřítomně přijímaly kondolencí.

"Mami..." Mirabelle matku naposled oslovila. Žena se ke své dceři otočila a políbila ji na obě tváře.
"Přijedu hned, jak mi bude lépe, Mirabellko," slíbila jí. "Strýc na tebe dá pozor, neboj se."
Vysoký úctyhodný muž, nepříliš nepodobný nedávno tragicky zesnulému bratrovi, přikývl a pomohl křehké dívence v temně zelených šatech do kočáru. Poté se s její matkou rozloučil několika krátkými frázemi a políbil jí hřbet ruky. Když nastoupil do kočáru a usadil se proti plavovlásce, kočár se kodrcavě rozjel.
"Proč jsem nemohla zůstat doma?" otázala se dívka prudce sotva minuli bránu zámeckých zahrad a vnořili se do hustých lesů panství, jež nyní náleželo Patricii di Fattes.
"Neboť, drahá Mirabelle, je vaše panství nebezpečné pro tolik křehké stvoření, jakým jsi ty," odvětil strýc uhlazeně.
"Byla bych v bezpečí! Gardisté by mě ochránili! Christopher by mě ochránil!" protestovala dívka dotčeně.
"Jistě. Hned jsem si myslel, že několik mužů v uniformě a starý správce jsou vhodnými společníky pro mladou dámu," poznamenal s nádechem jízlivosti. "Samozřejmě jsme s tvou matkou též mysleli na to, že by v její nepřítomnosti neměla být zanedbávána tvá výchova."
"Christopher není zas tak starý! Jen o pár let starší než je táta..." zarazila se a polkla další příval slz. "Chci zůstat tady, strýčku! Mám tady všechno! Žiju tady od narození, miluju tenhle kraj! A... tatínek tady má hrob..."
"Dost už, Mirabelle! Nejsi dost stará, abys tomu rozuměla. Tak jako tak se jednoho dne provdáš a opustíš Fatteské panství navždy!" zahřímal strýc.
Dívka se vmáčkla hlouběji do měkkého sedadla kočáru a zahleděla se z okna. Nebyla tak docela pravda, že otcovo panství milovala - kupříkladu ty lesy okolo zámku ji vždy děsily. Přesto se jí nechtělo opouštět tolik známé a blízké prostředí a odjet se strýcem. On, coby mladší z obou bratrů, dostal skrovnější, leč velkým městům bližší panství - Ralman. Leželo necelého půl dne cesty od města Stříbrná, jež bylo největším centrem obchodu a kultury široko daleko. Z Fatteského zámku na pevnost Ralman to bylo asi stejně daleko.
"Zítra pořádám menší slavnost," oznámil jí strýc téměř po hodině mlčení.
"Nebudu tam," odpověděla automaticky. Nikdy slavnosti ani hostiny příliš nevyhledávala. Měla radši svůj klid.
"Budeš, Mirabelle. Bude se konat na tvou počest, abychom tě na Ralmanu přivítali," opravil ji strýc a zamračil se na ni. "Možná by bylo dobré, kdybychom ti našli ženicha."
"A-ale já... Nechci se vdávat! Tak brzo -"
"Chápu, drahá Mirabelle, že se ti příčí pomyšlení na radovánky tak brzy po otcově smrti - a též vzhledem k tvému mládí - ale nikdy není příliš brzy. Konec konců, není nutné, aby ses provdala hned - můžeme ještě pár let počkat," uklidnil ji strýc. Dívka si oddechla.
Muž po chvíli vylovil zpod sedadla láhev vína a dvě tenké sklenice. Mirabelle překvapilo, že se ještě v kočáře nerozbily. Než se však stihla zeptat, podával jí už strýc plný pohár.
"Na památku tvého otce!" pronesl přípitek. Dívka se k němu připojila: "Na tatínka..."
Sotva dopila, naléval jí strýc znovu - tentokráte se slovy: "Profukuje zde, musíš se přece trochu zahřát."

Když z kočáru na nádvoří Ralmanské pevnosti vystupovali, byla již lahev prázdná. Mirabelle si byla jistá, že větší část obsahu má v sobě ona a vůbec se jí ta myšlenka nelíbila - chvíli. Strýc kývl na mladíka v livreji, jenž k nim přispěchal sotva zastavili, a ten jí nabídl rámě a doprovodil ji až do strýcovi pracovny. V minulosti už v této veliké místnosti obložené bukovým dřevem byla, nyní se jí však zdála ještě větší. Mladík jí pomohl usadit se do měkkého křesla a postavil se nedaleko.
Mirabelle znaveně opřela hlavu o opěradlo. Věděla, že je jí šestnáct nebo sedmnáct. A věděla též, že si jednou vzpomene, kolik přesně, ale nyní, nyní ji to příliš netrápilo. Jen seděla a slabě se usmívala.
"Mirabelle, dítě, nechci nijak kritizovat svého drahého zesnulého bratra, ale byl jsem nucen si pozorovat, že byl poněkud volnější, co se tvé výuky týče. Rozhodl jsem se jisté tvé neduhy - nevhodné oslovování, prudké slovní výpady a podobné - napravit. Proto bych tě rád upozornil, že je nutné osobám starším než jsi ty zásadně vykat. A výslovně, Mirabelle, ti zakazuji oslovovat matku 'mami'! Neslučuje se to s tvým původem."
Mirabelle chtěla něco namítnout, ale měkká lhostejnost do níž upadla, jí vzala slova dřív, než je dokázala zformulovat. Zmohla se jen na obviňující: "Vy jste mě opil!"
"Ano. Bál jsem se totiž, že se budeš snažit najít cestu ven z pevnosti. Nyní jsem si jist, že budeš v noci spát," přikývl klidně a vypočítavě její strýc.
Dívka se prudce vztyčila a mírně se zapotácela. Jakmile se jí podařilo nabít pochybné stability, upřela na strýce nenávistný pohled smutných zelených očí stažených zlobou.
"Stewart tě doprovodí do pokoje," poznamenal strýc a nezúčastněně pozvedl ruku se stříbrným klíčem.
Mladík lehce přikývl, vzal si od něj klíč a upřel na Mirabelle chladný vypočítavě zlomyslný úsměv. Děvče si v záchvěvu paniky uvědomilo, že mají v úmyslu ji do pokoje zamknout. To už ji však mladý muž podpíral a odváděl z pracovny.