Kapitola 3. - Náročný den

A máme tu třetí kapitolu, v níž naše hrdinka prožívá krušné chvilky.
Co bude dál? Tak o tom já nic nevím, optejte se naší jedinečné Soul!
Pěkné počteníčko přeji!




Zuřivé bušení na dveře ji vytrhlo z neklidného spánku. Poplašeně se posadila v posteli a rozhlédla se po neznámém prostředí. Ano, byla tu už dlouhý, děsivý, vyčerpávající a nenáviděný týden, ale dosud si nezvykla na pokoj, který dostala, na dveře, které jí odmykali a zamykali, na nekonečné hodiny etikety a nudné procházky po zahradách. Na jednu stranu s ní bylo zacházeno jako s nejvzácnějším hostem, ale na stranu druhou byla tím nejpečlivěji střeženým vězněm.
"Slečno Mirabelle! Je čas vstávat!" vykřikl kdosi na druhé straně dveří. Nenáviděla ten hlas. Nenáviděla toho mladého, pohledného služebníka, který s děsivým potěšením plnil strýcovy příkazy do nejmenšího detailu.
"Samozřejmě, Stewarte," zavolala v odpověď s předstíranou veselostí a lehkostí. "Pošli mi sem Lisu."
"Jistě," odtušil mladík a dívka přes dveře slyšela jeho vzdalující se kroky.
Vyklouzla z postele a bosýma nohama se rozběhla po chladné podlaze k oknu. Nebe bylo potažené ocelově šedými mračny a stromy v zahradě se divoce kymácely v prudkém větru, připomínajíce námořníky zmožené nocí strávenou s lahvinkou whiskey.
Během právě přešlé noci měla několikrát dojem, že se skrz okno snaží někdo dostat do jejího vězení, ale pokaždé, když chtěla vstát, zmocnila se jí nepochopitelná panika, jež ji spolehlivě udržela na lůžku, dokud znovu nenašla oporu v nevědomí.
Za zády jí zarachotil zámek, dveře se otevřely, do pokoje vnikly spěšné kroky, dveře se zabouchly a zámek zopakoval své představení.
"Slečno Mirabelle?" pípla nesměle dívka nejvíce o dva roky mladší než plavovláska.
Dívka se pomalu otočila od okna a věnovala služebné mdlý úsměv. Děvče si jej vyložilo po svém a usmálo se o sto procent zářivěji.
"Tak které šaty si vezmete dnes? Ty pěkné zelené, nebo veselé žluté? A co ty překrásné červené?" zašvitořilo.
Mirabellin úsměv pohasl. "Můj otec před týdnem zemřel," pronesla mrazivě.
"A-ano, jistě," zakoktalo se děvče. "Omlouvám se, slečno."
"Tmavozelené. A stuhu do vlasů," přikázala plavovláska po dlouhé minutě ticha. Pak nechala služebnou, aby vše přichystala a znovu se obrátila k oknu. Mrazilo ji, když jej měla za zády - neustále se jí zdálo, jakoby ji někdo sledoval skrze pohybující se větvoví.
"Slečno?" oslovila ji plaše Lisa. Mirabelle přikývla a přešla přes místnost k ní. Služebná jí pomohla do šatů a učesala jí vlasy. Poté na ni nejistě pohlédla, a když plavovlasá dívka znovu slabě pokývla hlavou, čtyřikrát zabušila na dveře.
Stweart, čekající za nimi, otevřel a umožnil oběma vejít do chodby. Mirabelle mu nevěnovala jediný pohled. Byla si však jistá, že Lisa na něj poulí oči jako pokaždé. Nemohla se zbavit dojmu, že jí strýc poslal Lisu z toho důvodu, že je zamilovaná do Stewarta a bude se proto snažit plnit jeho příkazy.
Stewart, věčný plavovlásčin stín, ji doprovodil na snídani a poté zpět do pokoje. Počasí se stalo nevlídným a tak byla Mirabelle ušetřena procházky po obávané zahradě. Rozhodla se tedy napsat dopis matce.
Stewart jí přinesl list čistého papíru, pero a inkoust a počkal za dveřmi, dokud neskončila. Poté od ní dopis převzal s tím, že jej zanese poslovi.
Dívka sáhla po knize, již si předchozího dne přinesla z knihovny, usadila se do křesla a začetla.
Jako blesk z čistého nebe se dveře jejího pokoje rozlétly. Trhla sebou a vylekaně vzhlédla. Na prahu stál její strýc a lomcoval s ním vztek. Těsně za ním stál překvapeně se tvářící Stewart.
"Strýčku?" hlesla Mirabelle a opatrně odložila knihu.
"Co má tohle znamenat?" vykřikl strýc a zamával dopisem. "Copak ti už dávno nebylo jasně řečeno, že nemáš matku oslovovat 'maminko'?!"
"A-ale, strýčku," začala dívka, pohledem zavadila o Stewarta a znovu pohlédla na strýce, nebylo jí však dáno prostoru pokračovat.
"Žádné ale, Mirabelle! 'Nejdražší maminko'! 'Prosím tě, přijeď co možná nejdříve'! Copak se tady k tobě někdo chová špatně?! Dostává se ti zde největší lásky a péče a z tvého dopisu čiší jen samé opovržení a utrpení! Takhle vnímáš mé pohostinství? Takhle chceš děsit svou matku? Odjela do lázní, aby jí bylo lépe - myslíš si, že jí bude lépe, budeš-li jí psát takové nesmysly, které ji přinutí přijet předčasně?!"
Plavovláska se kousla do rtů a sklopila hlavu. Nemohla strýci říct, že si připadá jako ve vězení, nemohla, protože on to věděl.
"Nemáš k tomu co říci, Mirabelle?" vytkl jí. "Překvapuješ mě. Už brzy se budeš vdávat a chováš se jako malé dítě. Zklamala jsi mne."
"Já se budu vdávat?" vyhrkla dívčina a ze tváří se jí vytratila všechna krev. Tušila, o jaký typ ženicha jde. Starý, bohatý muž s vlivným jménem a nulovým pochopením pro dívku, jakou byla ona.
"Nebuď pošetilá, samozřejmě, že budeš! Myslela sis snad, že bych dovolil, aby ses jednou neprovdala? Co bych byl za strýce?" zamračil se pán domu.
"Ale... ne teď? V nejbližších několika měsících?" rozjasnila se plavovlásčina tvář.
"Jestli chceš napsat matce, piš rozumně," přikázal jí strýc, roztrhal dopis a odešel.
Mirabellino srdce tlouklo jako splašené. Neodpověděl! Co na ni chystá? S děsem v očích se rozhlédla po pokoji. Pochopitelně viděla pouze Stewarta, který jí přinesl nový papír a psací náčiní.
Poté, co dopis dopsala, přinutil ji služebník jít na oběd. Neměla nejmenší chuť dát cokoli do úst, neboť měla útroby stažené strachem. Také téměř nic nesnědla.
Sotva ostatní dojedli, strýc ji odvedl do své pracovny, kde měla protrpět dnešních několik hodin etiky. Pán domu si tentokrát přál být u toho.
Mladá učitelka je očekávala v knihovně. Pozdravili se a žena oznámila: "Dnes nás čeká svatební etiketa, slečno Mirabelle."
Dívka zalapala po dechu a zatočila se jí hlava. Vrhla na strýce nevěřícný pohled a slabě hlesla: "Já se nechci vdávat..."
"Nevíš, co mluvíš, dítě," odbyl ji strýc. "Jsi v pořádku? Zdá se mi, jakoby jsi byla docela bílá!"
"Není mi dnes úplně dobře, strýčku," zalhala a nechala se zavést do pracovny.
"Ještě než začnete... Všiml jsem si, co čteš, Mirabelle. Myslím, že tyhle by tě též mohly zaujmout," poznamenal strýc, ukázal na komínek knih a pokynul učitelce.

Někdo zlehka zaklepal na dveře. Mirabelle zvedla hlavu. Už zase měla tendenci usínat.
"Vstupte!" vyzval strýc klepajícího.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž asi stejného věku, jakého byl plavovlásčin strýc.
"Antonio!" zvolal pán domu překvapeně a zářivě se usmál. "Jsi tady brzo, příteli!"
"Ne příliš, Theodore, právě včas," usmál se příchozí a sklouzl pohledem k Mirabelle. Učitelka ustoupila do pozadí, aby panstvo nerušila.
"Máš pravdu! Ani jsem si nevšiml," omlouval se strýc. Pak se obrátil k neteři: "Mirabelle, dovol, abych ti představil svého dobrého přítele, Antonia el Onembra. Antonio, má neteř, Mirabelle di Fattes."
"Velice mne těší, vážený pane," pousmála se Mirabelle a lehce mu pokynula hlavou. Strýc se na ni zamračil a tak rychle nabídla muži ruku k polibku.
"I mne, slečno di Fattes," vrátil jí úsměv a lehce se rty dotkl její ruky.
"Myslím, že pro dnešek končíme," pohlédl pán domu na učitelku, jež se spěšně uklonila a odešla. "Můžeš jít, Mirabelle. Rovnou do svého pokoje, ano? Stewart by tě měl doprovodit na večeři."
Dívka se znovu usmála, rozloučila se a opustila místnost. Byla ráda, že má chvilku sama pro sebe a není zavřená v pokoji. Už se téměř blížila k chodbičce vedoucí k jejímu pokoji, když si uvědomila, že v pracovně Ralmanského pána nechala knihy. Otočila se a vydala se zpět.
Dveře vedoucí z pracovny do knihovny byly otevřené a na rudý koberec, jímž byla mdle osvětlená knihovna pokryta, z nich dopadal kužel světla.
"... co na ni říkáš, Antonio?"
"Sedmnáct, jsi říkal? Roztomilé děvče. Má Leonardovy oči. Ano, myslím, že tvou velkorysou nabídku přijmu."
Zastavila se. Srdce jí v hrudi divoce zavířilo, cítila, jak jí krev hučí v uších.
"Výborně. Musím to ještě vyřídit s Patricií, samozřejmě. Mirabelle je koneckonců její dcera," pravil dívčin strýc.
"Samozřejmě," přitakal druhý muž. "O datu svatby a věnu se dohodneme později..."
Mirabelle se zatočila hlava. On ji snad chce - chce ji provdat za toho - toho - ! To ne!
"Bude báječné mít v rodině tak skvělého muže, jakým jsi ty, Antonio," pronesl Theodor z Ralmanu, z jeho hlasu čišela spokojenost.
Dívce se podlomila kolena a všechno pohaslo...